Svatohubertská pouť 2009

V rapotínském kostele vůně chvojí a zeleň smrkových větví i mysliveckých kamizol v lavicích. Děti ruší nakukováním přes zábradlí, aby viděli „toho velikýho jelena“. Dva tisíce let stará slova o poslední večeři a nádherná fanfára čtyř lesních rohů, do toho cinkot zvonků a pak i zvony z věže – souznění všech, kteří přišli do chrámu Páně oslavit svatého Huberta. Vysokými gotickými okny prosvítá žluto-zeleno-hnědá paleta bukových barev jako slavnostní podzimní vitráž jindy prostě bílých skel.

Na konci mše po všech zvučných fanfárách a krásných zpěvech se kostel pochechtává myslivecké latině o tom, jak orel hodil voko a jestřáb mávnul křídly, že prej „pohoda“ i když prší. A také o vyslyšené modlitbě ke sv. Hubertovi, protože venku právě vykouklo slunce.

Na vikýřovickém hřišti nás kromě slunečních paprsků hřál i ten divočák se zelím či jelení guláš – mňam. Znělo tu myslivecké halali, psi poslouchali na slovo, dravci si na ně brousili drápy a atmosféru dotvářela výstava fotografií a trofejí. Pak to tam chvíli vypadalo jak na královském turnaji, jen místo o ruku princezny soutěžil o spanilou dívku její milý s ničím menším než s orlem. V závodě byl o píď rychlejší král větru (rozpětí křídel přes tři metry), a tak polibek dostal sokolník Vancoš (bylo evidentní, že by svého ptačího svěřence s ledovým klidem poslal do klání  i s Usainem Boltem).

Za barevný podzimní den patří dík všem zapojivším se z farnosti i sdružení, zpěvákům, trubačům, myslivcům i svatému Hubertovi.

                                                                                            za o.s. ODKÚD

                                                                         Filomena.cz